Wikipedie:Článek týdne/2021

Zde je archiv Článků týdne zveřejněných na Hlavní straně v roce 2021. Informace o tom, kdy byl článek založen, jak se vyvíjel a kdo jsou jeho hlavní autoři, lze nalézt v Historii daného článku.

42

Wikipedie:Článek týdne/2021/42

41

Lev perský (dříve Panthera leo persica, od roku 2017 součást Panthera leo leo) je označení pro asijskou populaci lva (Panthera leo), konkrétně poddruhu lev berberský (Panthera leo leo). Historické rozšíření tohoto lva se táhlo v pásu území od Turecka na západě až po střední Indii na východě. K roku 2021 žije pouze v indickém státě Gudžarát a Mezinárodním svazem ochrany přírody je veden jako ohrožený. Jeho populace od 70. let 20. století pomalu vzrůstá: podle sčítání z roku 2017 dosahovala celkem 650 kusů, k červnu 2020 se zvýšila na 674 jedinců. Pokusy o návrat na jiná místa se zatím nezdařily.

Ve srovnání s africkými populacemi lva mají lvi perští několik zvláštností. Dosahují v průměru poněkud menšího vzrůstu a hmotnosti (průměr na samce je 160 kg, na samici 117 kg) a hříva samců bývá méně rozsáhlá. Na břiše mají podélný lalok volně visící kůže, jenž africkým lvům chybí. Z hlediska sociální organizace je hlavním rozdílem to, že jejich smečky nejsou tak početné a málokdy zahrnují i dospělé samce. Ti se ke lvicím připojují většinou jen v době páření nebo občas také při konzumaci větší kořisti. Nejdůležitější potravou lvů perských jsou různé druhy kopytníků, přičemž poměrně často zabíjejí i domácí zvířata. K páření dochází většinou na podzim, březost trvá přibližně 110 dnů a samice poté vrhá maximálně sedm mláďat (nejčastěji dvě až tři), která se osamostatňují ve věku dvou let. Samice pak zůstávají ve smečce, samci odcházejí pryč, přičemž můžou vytvářet malé klany, které žijí spolu. Hlavní hrozbou pro asijské lvy byl dříve lov, nyní jsou to nemoci, jiní lvi, antropogenní nehody a občasné konflikty s lidskou populací v důsledku zabíjení domácích zvířat.

Lvi měli důležité postavení v mnoha asijských kulturách, přičemž symbolizovali především sílu a majestátnost.

40

Vzteklina (též rabies, běsnění, lyssa) je akutní virové onemocnění centrálního nervového systému. K infekci vzteklinou jsou náchylní všichni teplokrevní živočichové včetně lidí, u ptáků však bylo onemocnění pozorováno jen po experimentální infekci. Rezervoárem nemoci jsou především šelmy a letouni, kteří představují zdroj infekce i pro jiné savce, již slouží jen jako náhodní hostitelé, kteří chorobu již dále nešíří. Virus vztekliny – poměrně jednoduše stavěný, obalený virus, jehož virion má tvar projektilu – se přenáší slinami, tedy v praxi nejčastěji pokousáním.

Nemoc se projevuje změnami chování, zvýšenou dráždivostí, agresivitou, parézami a paralýzami. Jakmile nemoc propukne, končí až na výjimky vždy smrtelně. Tomu se dá zabránit včasným očkováním lidí, u kterých došlo nebo mohlo dojít k nákaze: protilátky přítomné během inkubační doby zabrání postupu viru do mozku a vzteklina vůbec nepropukne. Léčba v pozdějších stadiích nemoci bývá pouze symptomatická. Na vzteklinu ročně umírá přes 55 tisíc lidí, především v Asii a v Africe.

Vzteklina se vyskytuje téměř na celém světě a lidské záznamy o její existenci jsou staré více než 5 000 let. V Česku bylo v roce 1953 zavedeno povinné očkování domácích psů a od roku 1989 do roku 2009 probíhala 2× ročně i orální vakcinace lišek. Díky tomu byl jedním z posledních výskytů vztekliny v Česku případ dokumentovaný v dubnu 2002 u lišky v okrese Trutnov a od roku 2004 bylo Česko prohlášeno za zemi vztekliny prostou. V roce 2015 byla pak nákaza identifikována u netopýra v pražských Riegrových sadech. Vzteklina u netopýrů je ale poměrně specifická, odhalení proto nemělo vliv na označení Česka jako země vztekliny prosté.

39

Křovinná vegetace je druh biotopu, v jehož rostlinné složce dominují keře. Může se vyskytovat přirozeně, nebo jako výsledek lidských změn či opakovaných závažných disturbancí v krajině. Křoviny mohou být trvalým a stabilním společenstvem v místech, kde stanovištní podmínky neumožňují vzrůst stromů. Jinde jsou pouhým sukcesním stadiem v přechodu od travinného společenstva k lesnímu a pro svou trvalou existenci potřebují režim občasného zmlazení průřezem, případně vykácením.

V různých klimatických a vegetačních pásech mohou nabývat nejrůznějších podob, od hustých, neprůchodných, až 8 metrů vysokých porostů po řídké, roztroušené skupiny nízkých keříků v polopouštních a arktických oblastech. Přechody mezi jednotlivými formacemi jsou neostré, na okrajích křoviny zpravidla plynule přecházejí do lesního porostu nebo do lesostepní či stepní vegetace. Mohou kolem nich být vyvinuty i květnaté bylinné lemy. Mnohé křovinaté biotopy ve světě (fynbos, chaparral, kwongan a další) patří k hotspotům biologické diverzity s mnoha endemickými druhy rostlin a živočichů; naopak jednotvárné křoviny složené z několika málo dominantních druhů keřů, doprovázené porosty běžných ruderálů, jsou projevem degradované lokality a jejich expanze má na biodiverzitu negativní vliv.

V kulturní krajině mají křoviny významnou ekologickou funkci jako zdroj potravy a úkrytu pro drobné živočichy. Na porosty křovin je vázána celá řada živočichů, jak obratlovců, tak bezobratlých. Významný je také jejich protierozní, půdoochranný a vodohospodářský vliv na okolní krajinu. Člověku porosty křovin odedávna přinášely též hmotný prospěch v podobě sběru drobných plodů (slívy, bezinky, lískové oříšky, šípky) a hub, lapání drobného ptactva (čižba), řezání pružných vrbových a lískových prutů nebo palivového a řezbářského dřeva.

38

Jiří Sedmík (9. dubna 1893 Praha-Staré Město18. prosince 1942Plötzensee) byl český legionář, politik a diplomat. Během studií na Karlově univerzitě dostal povolávací rozkaz do rakousko-uherské armády bojující v první světové válce a byl odvelen na východní frontu do Ruska, kde však padl do zajetí. Následně vstoupil do československých legií. V Rusku se seznámil s Tomášem Garriguem Masarykem a stal se jeho průvodcem a tajemníkem během ruského Masarykova pobytu. Sedmík zorganizoval přesun legií po Transsibiřské magistrále do Československa a zastupoval republiku na mírových jednáních v Paříži.

Během první republiky pracoval jako tajemník Edvarda Beneše a činný byl též v Českobratrské církvi evangelické. Po vypuknutí druhé světové války spolupracoval s protifašistickým odbojem (patřil mezi členy odbojové skupiny zformované kolem Karla Jaroše získávající informace z prostředí nacistických bezpečnostních složek), avšak v březnu 1941 byl zatčen a Lidovým soudem v červnu 1942 odsouzen k trestu smrti, který byl vykonán krátce před koncem toho roku.

Sedmík ovládal šest cizích jazyků (francouzštinu, angličtinu, němčinu, ruštinu, polštinu a srbštinu) a byl i literárně činný. Sepsal a roku 1932 vydal práci nazvanou „Úvod do politického myšlení“. Ve stejném roce se spolu s Josefem Mackem a Lvem Wintrem autorsky podílel na díle „Současná světová krise hospodářská, politická a sociální: její příčiny, účinky a řešení“.

37

Basilosaurus („královský ještěr“) byl rod dravých kytovců žijících v pozdním eocénu. Dosahoval délky až 20 metrů, pravděpodobně se jednalo o největšího tvora své doby. Měl štíhlé protáhlé tělo, lebku s nápadným rozlišeným chrupem, přední končetiny (ploutve) stále ještě ohebné v lokti, a také zakrnělé, ale pohyblivé zadní končetiny. Hlavní pohybovou funkci měl ocas vybavený horizontální ocasní ploutví. Byl to vrcholový predátor, který lovil kořist (ryby, paryby a menší kytovce) pomocí velkých pilovitých zubů.

Název znamená v řečtině doslova „královský ještěr“, protože jeho první studovaný pozůstatek, obratel, byl původně považován za obratel obrovského mořského plaza. Když byl omyl po několika letech napraven, dostal basilosaurus nové jméno: Zeuglodon cetoides. Pod tímto jménem je v některých zdrojích uváděn, podle taxonomických pravidel je však platné jeho původní jméno. V 19. století byly pozůstatky několika basilosaurů zneužity k sestrojení kostry „obřího mořského hada“, která byla jako atrakce předváděna ve velkých městech USA i Evropy.

Jako platné jsou dnes uznávány dva druhy: americký Basilosaurus cetoides a egyptský Basilosaurus isis. Basilosauři se řadí do čeledi Basilosauridae, která spolu s dalšími eocenními čeleděmi kytovců tvoří parafyletickou skupinu prakytovci (Archaeoceti). Basilosaurus je státní fosilie amerického státu Alabama.

36

Sámové (také Sámi, tradičně známí v češtině jako Laponci) jsou domorodí ugrofinští obyvatelé obývající arktickou oblast Laponska, která dnes zahrnuje části nejsevernějšího Norska, Švédska, Finska a Murmanské oblasti Ruska. Sámové jsou jediní domorodí obyvatelé Skandinávie, kteří jsou uznáváni a chráněni v rámci mezinárodních úmluv o domorodých národech a jsou tedy nejsevernějším původním obyvatelstvem Evropy. Původní území sámských předků nejsou dobře určena. Jejich tradiční jazyky jsou sámské jazyky a jsou klasifikovány jako větev rodiny uralských jazyků.

Sámové žijí na severu Evropy minimálně 5000 let. Tradičně se věnovali řadě způsobů obživy, včetně pobřežního rybolovu, lovu pro kožešiny a chovu ovcí. Jejich nejznámějším zdrojem živobytí je polokočovný chov sobů. Z tradičních, ekologických, kulturních a politických důvodů je tento chov v některých oblastech severských zemí (Norsko a Švédsko) legálně vyhrazen pouze jim. V celé severní Evropě se chovu věnuje méně než 10 % Sámů.

Počet Sámů v Laponsku se odhaduje na 63 až 107 tisíc, z čehož žije asi 40–60 tisíc v Norsku, 15–36 tisíc ve Švédsku, 9 000 ve Finsku a 2 000 v Rusku. Sámové jsou v Norsku, ve Švédsku a ve Finsku národnostní menšinou a zároveň jsou v těchto zemích uznáni jako domorodé obyvatelstvo. Sámské jazyky a nářečí jsou uznávány jako menšinové ve Švédsku a části Finska a Norska. V těchto zemích postupně vznikly samostatné a reprezentativní sámské parlamenty.

35

Hvězdokupa Jesličky (nazývaná také Messier 44, M44, NGC 2632, Včelí úl nebo Praesepe) je jasná otevřená hvězdokupasouhvězdí Raka. Se svou vzdáleností přibližně 607 světelných let od Země patří mezi nejbližší hvězdokupy a proti jiným blízkým hvězdokupám je mnohem bohatší na hvězdy. Na průzračně tmavé obloze je viditelná pouhým okem jako mlhavý objekt. Klaudios Ptolemaios ji popsal jako „mlhavou hmotu na prsou Raka“. Jesličky také patří mezi první objekty, které svým dalekohledem na konci roku 1609 pozoroval Galileo Galilei. Galileo také jako první určil, že jde o hvězdokupu, když napsal, že se skládá z jednotlivých hvězd.

Nejjasnější hvězdy této hvězdokupy mají hvězdnou velikost 6 až 7 a jsou pohodlně viditelné triedrem i uprostřed města. Její stáří a vlastní pohyb jsou srovnatelné s Hyádami, což naznačuje společný původ obou hvězdokup. Kromě toho Jesličky i Hyády obsahují červené obrybílé trpaslíky, což jsou závěrečná období vývoje hvězd, a velký počet hvězd hlavní posloupnosti spektrální třídy A, F, G, KM. Odhady vzdálenosti hvězdokupy se pohybují v rozmezí od 160 do 187 parseků (550 až 610 světelných let), ale ohledně jejího stáří, které se odhaduje na 580 milionů let, panuje větší shoda.

34

Medosavka novozélandská (Anthornis melanura; maorsky korimako nebo makomako) je pták z čeledi kystráčkovitých, který se endemitně vyskytuje pouze na Novém Zélandu. Tento pěvec je poměrně hojně rozšířený po JižnímSeverním ostrově s výjimkou Northlandu, odkud vymizel koncem 19. století. Společně s vyhynulou medosavkou chathamskou se řadí do rodu Athornis. Rozeznávají se tři poddruhy: obscura (vyskytuje se na Tříkrálových ostrovech), oneho (Ostrovy chudých rytířů) a nejrozšířenější melanura (ostatní území včetně obou hlavních novozélandských ostrovů).

Medosavky mají výrazný hlasový projev, který používají k vymezení svých teritorií i k běžné komunikaci. Měří okolo 20 cm. Samec váží okolo 34 g, samice 26 g. Samci jsou na většině těla olivově zelení, jejich ocas je černý a zadní část těla je zespodu světlá. Na hlavě mají lesklou fialovou skvrnu. Samice mají méně výrazné zbarvení. Jejich peří je spíše v šedých a světle hnědých olivových barvách. K páření dochází od září do listopadu. Hnízdo staví pouze samice. Typicky dochází ke dvěma snůškám, avšak samice ostrovních populací (subs. oneho a obscura) kladou pouze jednu snůšku. Melanura snáší 3–5 narůžovělých vajec, ostrovní populace 2–4 vejce o rozměrech 23×16 mm. Inkubační doba trvá kolem 14 dní.

Medosavky jsou důležití opylovači. Živí se nektarem, ovocem a bezobratlými živočichy. V sání nektaru jim pomáhá dlouhý, na konci roztřepený jazyk. Jsou ohrožené zejména introdukovanými predátory, jako jsou lasice hranostaj a krysa obecná. Škodí jim úbytek původních lesů a destrukce některých zdrojů potravy ze strany kusu liščích. V minulosti byly medosavky loveny Maory pomocí dlouhých dřevěných kopí zvaných here. Organizace BirdLife International hodnotí jejich populaci jako málo dotčenou.

33

Chu Cung-sien (čínsky pchin-jinem Hú Zōngxiàn, znaky zjednodušené 胡宗宪, tradiční 胡宗憲; 4. listopadu 151225. listopadu 1565) byl politik a vojevůdce působící v čínské říši Ming za vlády císaře Ťia-ťinga. Úspěšně plnil své úřední povinnosti a dosáhl místa vyšetřujícího cenzora v kontrolním úřadu, zde se těšil protekci významných politiků – náměstka ministra Čao Wen-chuy a velkého sekretáře Jen Sunga.

Roku 1554 byl poslán na jihovýchod říše, kde na vládní prosazování zákazu soukromého zahraničního obchodu reagovali piráti a ozbrojení obchodníci pustošením pobřeží. S podporou Čao Wen-chuy byl jmenován velkým koordinátorem sün-fu Če-ťiangu (1555–1556) a vrchním velitelem cung-tu Nan č’-li, Če-ťiangu a Fu-ťienu (1556–1563). Jako vrchní velitel obnovil pořádek na dolním toku Jang-c’-ťiang a v Če-ťiangu, když porazil pirátský ozbrojený svaz Sü Chaje, zajal vůdce rebelských obchodníků Wang Č’a a rozehnal jejich následovníky. Zbytky pirátů a pašeráků poté ustoupily na jih do Fu-ťienu. Přes své úspěchy byl v souvislosti s pádem Jen Sunga (roku 1562) a následnou čistkou začátkem roku 1563 poslán do výslužby a roku 1565 uvězněn. Záhy ve vězení zemřel. Po několika letech (a změně panovníka) byl rehabilitován a roku 1595 dokonce poctěn i posmrtným jménem Siang-mao.

V následujících staletích Chu Cung-sien upadl do zapomnění, když byl jako vítěz nad piráty (zejména od 30. let 20. století) oslavován generál Čchi Ťi-kuang. Chu Cung-sien zůstal jednou z okrajových postav historie, v neposlední řadě kvůli svému politickému spojení s Jen Sungem, který byl v oficiálních dějinách mingského státu hodnocen ostře negativně. Až ve 21. století začal Chu Cung-sien budit větší pozornost a zájem. K jeho vážnosti přispělo i to, že v čínsko-japonském sporu o ostrovy Tiao-jü-tao/Senkaku Čínská lidová republika jako jeden z argumentů dokládajících historickou čínskou svrchovanost nad ostrovy použila traktát Čchou-chaj tchu-pien.

32

Görlitz (česky Zhořelec) je velké okresní městosaské části historického území Horní Lužice a zároveň nejvýchodnější město Německa na státní hraniciPolskem. V období do 31. července 2008 bylo samostatným městským okresem, po správní reformě je sídlem úřadu Zemského okresu Zhořelec. Görlitz zahrnuje historické jádro Zhořelce; z někdejšího východního předměstí, které odděluje řeka Lužická Nisa, je dnes samostatné polské město Zgorzelec.

Ve 4. a 5. století našeho letopočtu opustily východogermánské kmeny území Zhořelce (Görlitz/Zgorzelec), které bylo v 7. a 8. století osídleno západoslovanským kmenem Bjezunčanů, jenž se usadil na zdejší hoře Zemská koruna. První zmínka o slovanské vesnici Goreliz, darované míšeňskému biskupovi římským králem Jindřichem IV., pochází z roku 1071. Historické centrum, v němž se zachovalo asi 4 000 památkových objektů ze všech hlavních fází středoevropských architektonických stylů (pozdně gotické, renesanční a barokní sakrálníprofánní stavby), je označováno za nejrozsáhlejší památkovou rezervaci v Německu. Jedinečné panorama učinilo z města populární lokaci k natáčení filmů, což je důvod, proč je také nazýváno „Görliwood“.

Pro Görlitz je typické prolínání kulturních vlivů z Horní Lužice a někdejšího Pruského Slezska, jehož obyvatelstvo bylo vysídleno a jež je od roku 1945 součástí západního Polska. Jako nejvýchodnější a svým způsobem poslední výspa tohoto kulturního okruhu udržuje město některé tradice, takže zde lze navštívit např. Slezské muzeum, Slezský hudební festival nebo ochutnat některý z pokrmů původní slezské kuchyně. Zřetelně zastoupena je tu rovněž současná kultura polská: v kostele svatého Petra a Pavla se konají evangelické bohoslužby v polštině, v Divadle Gerharta Hauptmanna zase polská představení či představení s polskými titulky.

31

Zuzana Hejnová (* 19. prosince 1986 Liberec) je česká atletka, jejíž specializací je běh na 400 m překážek a běh na 400 m. Na trati 400 m překážek je bronzovou medailistkou z Letních olympijských her 2012Londýně a dvojnásobnou mistryní světa z mistrovství 2013Moskvě a mistrovství 2015Pekingu.

Český rekord na trati 400 m překážek překonala poprvé v roce 2005. Od té doby ubrala z rekordního času přes tři sekundy a přiblížila jej na méně než půl sekundy k platnému světovému rekordu Rusky Julije Pečonkinové. Současná hodnota rekordu činí 52,83 sekundy, což je vítězný čas z moskevského finále. Hejnová je také držitelkou historicky nejlepšího výkonu na netradiční trati 300 metrů překážek, a to časem 38,16 sekundy, zaběhnutým rovněž v roce 2013.

Je mnohonásobnou vítězkou mítinků Diamantové ligy, v letech 2013 a 2015 vyhrála i celkové hodnocení disciplíny 400 m překážek žen. V roce 2013 nastoupila na této trati celkem ke 13 závodům, ani jednou nebyla poražena. V estonském Tallinnu pak byla jako první Češka vyhlášena nejlepší atletkou Evropy pro rok 2013.

30

Koroun bezzubý, jinými názvy koroun severní, koroun Stellerův nebo mořská kráva (Hydrodamalis gigas), je vyhynulý savec z řádu sirén. Druh poprvé objevil Georg Steller při druhé kamčatské expedici Vituse Beringa, když loď Sv. Petr s posádkou roku 1741 ztroskotala na Beringově ostrově. Mnoho informací, které jsou o tomto druhu známy, pochází ze Stellerových pozorování z volné přírody, přičemž po Stellerovi je toto zvíře někdy i nazýváno.

V době jeho objevu se koroun vyskytoval zřejmě hlavně v okolí Komandorských ostrovů mezi Aljaškou a Kamčatkou, přičemž je pravděpodobné, že areál výskytu byl v průběhu pleistocénu rozsáhlejší. Koroun poskytoval lidem velké množství chutného masa pro lodní posádky, stejně jako pevnou kůži a užitečný tuk. Pomalu se pohybující a snadno ulovitelný mořský savec byl vybit během 27 let od svého objevení Evropany.

Koroun bezzubý je řazen do čeledi dugongovití. Jeho nejbližší žijící příbuzný je třímetrový dugong indický. Ve srovnání s ostatními sirénami měl koroun mocnou vrstvu podkožního tuku, což byla adaptace pro život ve studených severních vodách. Byl také mnohem větší: podle odhadů dosahovali největší jedinci z Beringova ostrova téměř osmimetrové délky. Ocas měl koroun vykrojený, podobně jako velryby a žijící dugongové. Čelisti postrádaly pravé zuby, namísto nich měl koroun na horním rtu řadu bílých štětin, sloužících k odtrhávání stonků mořských řas, a v tlamě pár keratinových destiček pro žvýkání potravy. Zvíře se živilo především chaluhami a komunikovalo funivými zvuky. Šlo pravděpodobně o monogamního společenského tvora, jenž vytvářel menší rodinné skupinky.

29

Karpaty jsou rozsáhlé pásemné pohoří ve střední a východní Evropě, součást alpsko-himálajského geologického systému. Vznikly v průběhu mladších třetihor, patří tedy k mladým evropským pohořím. Zasahují na území Rakouska, Česka, Slovenska, Maďarska, Polska, Ukrajiny, RumunskaSrbska. Celková rozloha pohoří se uvádí na přibližně 200–210 tisíc km², celá Karpatská oblast s přilehlými pánvemi, nížinami a pahorkatinami pak na 530 tisíc km². Délka karpatského oblouku počítaná od Bratislavy po Železná vrata je zhruba 1 450–1 500 km, šířka se pohybuje mezi 12 a 350 km. Nejvyšší bod Karpat je Gerlachovský štít ve slovenských Vysokých Tatrách s výškou 2 654 m n. m.

Karpaty jsou jedním z nejvýznamnějších území divoké přírody v Evropě. Žije zde mimo jiné největší evropská populace medvěda hnědého, vlka, kamzíka a rysa, mnoho vzácných ptáků, jako orel skalní či orel křiklavý, a také více než třetina všech evropských druhů rostlin včetně mnoha endemitních a reliktních druhů. Jižní Karpaty představují největší nefragmentovanou lesní oblast v Evropě. Mimořádně druhově bohatá je v Karpatech náhradní vegetace luk, bělokarpatské louky v ČR drží dokonce světový rekord v absolutním počtu druhů na malé a střední ploše. V horách a jejich podhůřích vyvěrá mnoho termálních a minerálních vod, přičemž na Rumunsko připadá třetina všech těchto evropských vod.

V karpatské oblasti se stýkají vlivy mnoha národů, jazyků a kultur, projevující se podobným folklórem a tradicemi; charakteristická podoba pastevecké horské krajiny i mnoha místopisných názvů je spojena především s tzv. valašskou kolonizací ve středověku a raném novověku. Kromě přírodního bohatství se zde nachází i mnoho památek kulturních.

28

Chov hospodářských zvířat (též živočišná výroba) je odvětví zemědělství zabývající se péčí o hospodářská zvířata, poskytující maso, vlákno, mléko, vejce nebo jiné produkty. Zahrnuje každodenní péči, šlechtění a odchov mláďat. Počátky chovu zvířat sahají do neolitické revoluce (cca 13 tisíc let před naším letopočtem), kdy došlo k první domestikaci, jež předcházela začátku pěstování prvních plodin. Farmářský chov skotu, ovcí, koz a prasat existoval již před vznikem raných civilizací. Zásadní změny přinesla Kolumbovská výměna, která do Nového světa přivezla dobytek Starého světa, a poté britská zemědělská revoluce 18. století, jenž položila základy odbornému šlechtění hospodářských zvířat.

V některých částech světa se pro hospodářské účely využívá řada dalších druhů zvířat jako jsou koně, vodní buvoli, lamy, králíci nebo morčata. Rozšířená je také akvakultura ryb, měkkýšů a korýšů, dále chov včel nebo bource morušového. V několika zemích se pro lidskou spotřebu chová i hmyz. Ve vyspělejších částech světa je samozásobitelské hospodaření nahrazováno intenzivním chovem, například velkokapacitními kravíny nebo drůbežárnami. Na méně úrodných půdách, například v horských oblastech, je chov zvířat zpravidla extenzivní.

Chov zvířat, zejména intenzivní, má značný dopad na životní prostředí. Využívá asi třetinu nezaledněného zemského povrchu, čímž způsobuje ztrátu řady biotopů a vytváří asi polovinu celosvětové produkce skleníkových plynů. Od 18. století je stále významnějším tématem životní pohoda (welfare) hospodářských zvířat. Řada zákonů a nařízení se zabývá zajištěním přiměřených životních podmínek zvířat. V kultuře má chov zvířat často idylický ráz, zpravidla vykreslovaný v dětských knihách a písních.

27

Jupiter je největší planeta sluneční soustavy, v pořadí pátá od Slunce. Tento plynný obr má hmotnost přibližně jedné tisíciny Slunce, což je přibližně dva a půl krát více než všechny ostatní planety sluneční soustavy dohromady. Planeta je pojmenována po římském bohu Jovovi (v 1. pádě Jupiter). Při pohledu ze Země má Jupiter magnitudu −2,8, což z něj činí třetí nejjasnější objekt na noční obloze po Měsíci a Venuši.

Jupiter má nejméně 79 měsíců (údaj z července roku 2018). Okolo planety se nacházejí slabé prstence, které jsou ze Země špatně viditelné. Současně ji obklopuje silný radiační pás. Při pohledu z okolního vesmíru jsou viditelné horní vrstvy atmosféry rozčleněny v závislosti na planetární šířce do různě barevných pruhů a skvrn, které jsou atmosférickými bouřemi. Nejznámější takovouto bouří je Velká rudá skvrna, která je známá minimálně od 17. století. Dosud není přesně známo, jaké vrstvy planetu tvoří, jelikož současné technické prostředky neumožňují její průzkum do větší hloubky. Předpokládá se, že Jupiter je složen převážně z vodíku, hélia a organických sloučenin. Je možné, že planeta má tvrdé kamenné jádro tvořené těžšími prvky.

Jupiter byl prozkoumán několika automatickými sondami, nejčastěji na začátku programu Pioneer a programu Voyager, kdy všechny tyto sondy kolem planety proletěly. Později přímo k Jupiteru zamířila sonda Galileo, která kolem planety po necelých osm let obíhala. Nejnovější data pocházejí ze sondy New Horizons, která v únoru 2007 použila planetu pro zvýšení rychlosti na své cestě k Plutu. V současnosti se plánují další mise do soustavy Jupiteru, které by měly za cíl prozkoumat převážně hypotetické oceány pod ledovou kůrou jeho měsíce Europy.

26

Jiří Melantrich z Aventina (asi 1511, Rožďalovice19. listopadu 1580, Praha) byl významný český renesanční tiskař a nakladatel. Začínal jako zaměstanec v podniku Bartoloměje Netolického. V roce 1552 se ale osamostatnil. Ze své tiskárny postupně vybudoval velký tiskařský a nakladatelský podnik evropského významu. Základem jeho ediční činnosti se stala bible, kterou vydal zřejmě čtyřikrát či pětkrát (tzv. Bible Melantrichova zvaná též Melantriška). Třikrát vydal Nový zákon a také širokou paletu další náboženské a mravoličné literatury (mj. od Erasma Rotterdamského) určené jak katolickým, tak luterským či utrakvistickým zákazníkům. Věnoval se i tisku humanistické literatury a latinských básnických sbírek. Počinem přesahujícím svým významem hranici Čech byla spolupráce s proslaveným italským lékařem a botanikem Pietrem Andreou Mattiolim, především pak české a německé vydání jeho herbáře. Věnoval se i tisku různých příruček a slovníků, sněmovních akt či jiné právnické literatury, ale také laciných zábavných knížek lidového čtení.

Jiří Melantrich byl též členem městské rady Starého Města pražského. Roku 1557 mu byl udělen šlechtický titul a erb. Po celý život vystupoval jako humanisticky vzdělaný utrakvista ovlivněný luterstvím a tolerantní ke katolictví. Po roce 1576 začal spolupracovat se svým zetěm Danielem Adamem z Veleslavína, který pak tiskařský podnik po Melantrichově smrti převzal a dále provozoval.

25

Střítež je obec v okrese JihlavaKraji Vysočina. Leží zhruba 9 km severovýchodně od Jihlavy v průměrné nadmořské výšce 483 metrů. Katastrální území nese název Střítež u Jihlavy. První zmínka pochází z roku 1347, obec je však pravděpodobně starší. Původ jejího názvu není příliš jasný. Nejspíš souvisí s českým výrazem střežiti, což naznačuje, že Střítež původně vznikla jako strážní osada. Jméno se však podle jiných zdrojů mohlo také vyvinout z českého slovního základu čert, z něhož byl odvozen název Čertež a zkomolením vznikl konečný název Střítež. Majitelé vesnice se často střídali, ves patřila například městu Jihlava, dále Lichtenburkům, Trčkům z Lípy a dalším šlechtickým rodům. Na přelomu 20. a 21. století začala výstavba průmyslové zóny směrem na Jihlavu a přímo v obci vznikají nové rodinné domy.

Nachází se v kotlině Hornosázavské pahorkatiny na soutoku Měšínského a Zlatého potoka. Na území obce se rozkládají čtyři velké rybníky (Pivovarský, Mlýnský, Cihlářský a Obecní). Stříteží prochází silnice třetí třídy č. 3525 a železniční trať číslo 225. Dopravu v obci ovlivňuje severovýchodně ležící komunikace I/38 s nedalekým exitem 112 dálnice D1. V obci sídlí mateřská škola, veřejná knihovna a úřadovna České pošty. Na návrší nad Obecním rybníkem stojí kostel svatého Floriána. Dále se tu nachází židovský hřbitov a kaple Panny Marie.

24

Rypouš sloní (Mirounga leonina) je mohutný mořský savec z čeledi tuleňovitých, největší ploutvonožec a největší zástupce řádu šelmy na světě. Spolu s příbuzným rypoušem severním představuje jednoho ze dvou zástupců rodu rypouš. Rypouši sloní se vyskytují pouze na jižní polokouli v oblastech blízkých Antarktidě, jako je Jižní oceán a jižní části Indického, Tichého a Atlantského oceánu.

Samci rypoušů váží 1,5–3 tuny, výjimečně až 5 tun. Naproti tomu samice váží pouze 400–600 kg, výjimečně až 1 tunu. Samec tedy v krajním případě váží až 10× více než samice, což představuje jeden z největších velikostních nepoměrů mezi samci a samicemi ze všech savců. Pro samce je typický kožní vak (též zvaný chobot, odtud druhové jméno „sloní“) na konci čenichu, který slouží hlavně k zesilování řevu, jenž je důležitý pro vymezování hierarchie.

Rypouši praktikují extrémní polygynii. Harémy samců mohou mít pouze několik rypoušic, avšak typicky čítají několik desítek či stovek samic. Největší zaznamenané harémy měly přes jeden tisíc samic. Rypouši tráví na moři asi 8–10 měsíců v roce a z toho cirka 90 % času stráví pod vodou, kde dokáží vydržet až 2 hodiny. Potápí se typicky do 400–600 m hloubek, avšak byly zaznamenány ponory do hloubek přes 2 km. Živí se převážně desetiramenatci a rybami. V 19. století byli rypouši hojně loveni pro svůj podkožní tuk, ze kterého se vyráběl olej používaný ve svítilnách a v textilním průmyslu. Jejich populace se však od té doby stabilizovala a aktuálně ji nic neohrožuje, IUCN proto druh hodnotí jako málo dotčený.

23

Ötzi je přezdívka daná dobře zachovalé přírodní mumii člověka, který žil v období mezi roky 3400 až 3100 př. n. l. Mumie byla nalezena v září 1991 v Ötztalských Alpách, odtud přezdívka „Ötzi“, v blízkosti hor Similaun a Hauslabjoch na hranici mezi Rakouskem a Itálií. Je nejstarší známou evropskou přirozenou lidskou mumií a nabízí nebývalý pohled na Evropany doby měděné. Jeho tělo a předměty jsou vystaveny v Jihotyrolském archeologickém muzeuBolzanu (Jižní Tyrolsko, Itálie).

Ötzi byl okolo 160 cm vysoký, vážil asi 50 kg a jeho věk v době smrti se odhaduje na 45 let. Spolu s mumií byly nalezeny i zbytky jeho oděvu, bot a výbavy. Tu tvoří měděná sekera s tisovým topůrkem, pazourkový nůž s jasanovou rukojetí, toulce se šípy s pazourkovými hroty a nedodělaný luk. Zajímavý byl také nález kousku pyritu a zápalné hubky v jeho opasku. Ötziho oblečení bylo důmyslně zpracované. Měl na sobě plášť vyrobený z tkané trávy a kabát, opasek, pár přiléhavých kalhot („indiánského“ legínového typu, tedy v podobě dvou oddělených nohavic), bederní roušku a boty, to vše z usní z různých kůží a kožešin. Také nosil čepici z medvědí kožešiny s koženým řemínkem. Boty byly vodotěsné a široké, podle všeho určené pro chůzi po sněhu.

Zpočátku se věřilo, že Ötzi zemřel na podchlazení během zimní bouře. Následné výzkumy ukázaly, že měl v době úmrtí v levém rameni uvízlý hrot šípu. Detailní prohlídka těla našla podlitiny a řezy na rukou, zápěstí a hrudníku a mozkové poranění svědčící o úderu do hlavy. Předpokládá se, že Ötzi vykrvácel poté, co šíp rozbil lopatku a poškodil velké cévy.

22

Apollo 11 byl americký pilotovaný kosmický let programu Apollo, během něhož 20. července 1969 lidé poprvé stanuli na povrchu Měsíce. Jednalo se v pořadí o 31. let pilotované kosmické lodě ze Země, podle katalogu COSPAR dostal označení 1969-059A. V programu Apollo to byl pátý pilotovaný let a třetí let k Měsíci. Posádka splnila cíl vyhlášený 25. května 1961 prezidentem USA Johnem F. Kennedym – do konce dekády stanout na povrchu Měsíce a bezpečně se vrátit na Zemi.

Trojici astronautů – velitele Neila Armstronga, pilota lunárního modulu Edwina „Buzze“ Aldrina a pilota velitelského modulu Michaela Collinse – v kosmické lodi Apollo 11 vynesla 16. července 1969 raketa Saturn V na oběžnou dráhu Země. O tři dny později, 19. července, přiletěli na oběžnou dráhu Měsíce. Dne 20. července 1969 se Armstrong a Aldrin v lunárním modulu spustili na povrch Měsíce a ve 20:17:40 UTC přistáli v Moři klidu (Mare Tranquillitatis). O šest hodin později vstoupil Armstrong jako první člověk na povrch Měsíce. Společně s Aldrinem během dvouapůlhodinové vycházky nasbírali 22 kg měsíčních hornin a po 21 hodinách a 31 minutách pobytu na povrchu odstartovali zpět ke Collinsovi, který zatím čekal ve velitelském modulu na oběžné dráze Měsíce. Po spojení s velitelským modulem se všichni vydali na zpáteční cestu k Zemi. Přistáli v Tichém oceánu 24. července 1969.

21

Bob Dylan, rodným jménem Robert Allen Zimmerman (* 24. května 1941 Duluth), je americký písničkář, hudebník a výtvarník. Velká část jeho nejproslulejší tvorby pochází z 60. let, kdy byl částečně proti své vůli považován za vůdčí postavu sociálních nepokojů. Z některých jeho raných písní, jako „Blowin' in the Wind“ nebo „The Times They Are a-Changin'“, si americké hnutí za občanská práva a protiválečné hnutí udělalo skoro hymny. Šestiminutovým singlem „Like a Rolling Stone“, kterým se v roce 1965 rozešel se svými kořeny ve folkové hudbě, proměnil Bob Dylan radikálně definici populární hudby. Za zapojení elektrických hudebních nástrojů sklidil odsudek a kritiku mnoha členů folkového hnutí.

Zpočátku vycházel z písní Woodyho Guthrieho, Roberta Johnsona a Hanka Williamse, později hranice hudebních žánrů překročil a proměnil. Za 60 let své hudební kariéry experimentoval s řadou různých tradic amerického písničkářství – od folku, blues a gospelu, přes rokenrol a rockabilly, k anglickému, skotskému a irskému folku, nevyhnul se ani jazzu a swingu. Vystupuje s kytarou, klávesami a harmonikou.

Jako písničkář a hudebník získal Dylan mnoho ocenění včetně Grammy, Zlatého glóbu a Oscara. Byl uveden do Rokenrolové síně slávy, Nashvillské písničkářské síně slávy a Písničkářské síně slávy. Porota Pulitzerovy ceny mu v roce 2008 udělila zvláštní cenu „za výrazný přínos populární hudbě a americké kultuře“. V květnu 2012 obdržel Dylan Prezidentskou medaili svobody, nejvyšší civilní vyznamenání Spojených států. V roce 2016 získal Nobelovu cenu za literaturu za to, „že našel nový způsob poetického vyjádření, jímž navázal na velkou americkou písňovou tradici.“ Od roku 1994 vydal osm knih kreseb a maleb a jeho práce byly vystaveny ve významných galeriích.

20

Albatros královský (Diomedea epomophora) je velký mořský pták z rodu Diomedea z čeledi albatrosovitých. Jeho rozpětí křídel téměř 3,5 m je jedno z největších mezi ptáky. Většina peří albatrosa královského je bílá, pouze svrchní část křídel je černá s bílými skvrnami. Na spodní straně křídel podél jejich spodního okraje se nachází černá linka. Velký zobák je světle růžový s nosními dírkami směřujícími dopředu. Nohy jsou silné a krátké, což způsobuje kolíbání albatrosa při chůzi. Albatrosi se živí hlavně hlavonožci a rybami, méně často salpovci, korýši a pláštěnci. K letu využívá principů svahového proudění a především dynamického plachtění, které mu umožňuje překonat tisíce kilometrů při minimálním energetickém výdeji.

Více než 99 % albatrosů královských hnízdí v kolonii na Campbellově ostrově, menší kolonie se nachází i na Enderbyově ostrově a několik jedinců zalétá na novozélandskou pevninu na mys Taiaroa, kde se páří s albatrosy Sanfordovými. K páření dochází v říjnu a listopadu. Samice klade pouze jedno velké bílé vejce, a to většinou jen jednou za dva roky. Na vejcích sedí oba rodiče, inkubační doba trvá 77–81 dní. Mláďata se osamostatňují po 8 měsících, kdy odlétají na několik let na moře. Poté se vracejí do kolonie, aby si našli partnera. Komplikované namlouvací rituály trvají i několik sezón, než dojde k prvnímu páření. Albatrosové žijí v monogamních svazcích a se stejným partnerem jsou po celý život. Až 80 % života stráví na moři mezi cca 30°–55° jižní šířky po celém obvodu planety. Jsou přísně chránění místními legislativami Dohodou o ochraně albatrosů a buřňáků s mezinárodním přesahem. Jsou ohrožení především komerčním rybolovem, kde představují vedlejší úlovky rybářských operací, především během lovů na dlouhou lovnou šňůru.

19

Boček z Jaroslavic a ze Zbraslavi, někdy také Boček z Obřan, byl moravský šlechtic z rodu pánů ze Zbraslavi. Narodil se jako nejstarší syn Gerharda ze Zbraslavi zřejmě těsně před rokem 1210. První písemná zmínka o něm pochází z listopadu 1232, kdy jako Gerhardův syn svědčil na darovací listině moravského markraběte Přemysla. V roce 1233 se účastnil bojů mezi Václavem I. a babenberskými vojsky a díky prokázané oddanosti králi tehdy začal Bočkův rychlý politický vzestup. Václav I. se mu odvděčil tím, že mu ještě téhož roku udělil titul maršálka. V roce 1238 byl jmenován znojemským purkrabím.

Své postavení Boček zužitkoval při sňatku s Eufémií, dcerou velmože Přibyslava z Křižanova, po němž později zdědil rozsáhlé statky. Eufémie byla zároveň sestrou svaté Zdislavy z Lemberka. Roku 1252 Boček získal titul hraběte z Perneggu. Téhož roku založil cisterciácký klášter ve Žďáru, čímž navázal na celoživotní úsilí svého tchána. V roce 1254 se účastnil křížové výpravy do Pruska. Angažoval se ve vysoké politice a významnou měrou přispěl k proslulosti svého rodu. Ve starší literatuře byl dokonce považován za zakladatele rodu pánů z Kunštátu. Zemřel v prosinci roku 1255 a byl zřejmě pochován ve žďárském klášteře. Zanechal po sobě dceru Anežku a dva syny Gerharda a Smila.

18

Operace Izotop je krycí název pro akci izraelské elitní armádní jednotky Sajeret Matkal, při níž byli 9. května 1972 na izraelském letišti Lod (dnešní Ben Gurionovo mezinárodní letiště) osvobozeni cestující z uneseného letu belgické společnosti Sabena číslo 571. Ten na pravidelné lince z Bruselu do Tel Avivu, s mezipřistáním ve Vídni, o den dříve unesla čtveřice příslušníků palestinské teroristické skupiny Černé září.

Únosci se po zmocnění letounu na trase mezi Vídní a Izraelem rozhodli pokračovat v původním směru letu a v Tel Avivu požadovali propuštění 315 odsouzených palestinských vězňů, jinak hrozili odpálením výbušnin na palubě letadla. Izraelským vyjednavačům se podařilo mystifikací vzbudit ve čtveřici pocit vítězství, když naoko souhlasili s propuštěním vězňů. Díky tomu únosci souhlasili s opravou uneseného Boeingu 707 izraelskými mechaniky (ve skutečnosti převlečenými členy Sajeret Matkal), kteří předtím letoun úmyslně poškodili. Ti se tak nepozorovaně dostali k letadlu a během následné záchranné operace, která byla svého druhu první na světě, se jim podařilo osvobodit všech 86 cestujících, držených jako rukojmí. Tři z nich byli nešťastnou náhodou zraněni ze strany izraelských jednotek, přičemž jedna cestující později těmto zraněním podlehla.

Palestinské skupiny na fiasko zareagovaly zintenzivněním teroristických útoků namířených proti Izraeli, aby si tak napravily pošramocenou reputaci.

17

Prase visajanské (Sus cebifrons) je menší druh prasete, které se endemitně vyskytuje na Visajských ostrovech (součást Filipín), přičemž pravděpodobně již přežívá pouze v malých roztříštěných areálech ostrovů Negros a Panaj. Historický areál sice zasahoval na šest filipínských ostrovů, nicméně následkem masivního odlesňování a lovu populace dramaticky poklesly, přičemž jeden ze známých poddruhů byl zcela vyhuben. Mezinárodní svaz ochrany přírody hodnotí prase visajanské jako kriticky ohrožený druh.

Prase visajanské bylo na samostatný druh povýšeno v průběhu 90. let 20. století, předtím bylo považováno za poddruh prasete celebeského, vousatéhofilipínského. Teprve molekulární analýzy navíc ukázaly, že se prase visajanské od všech těchto druhů zřetelně odlišuje a může představovat nejprimitivnější druh rodu Sus, a tedy i sesterský taxon vůči všem ostatním prasatům z tohoto rodu. Vzhledem k vzácnosti druhu je o chování prasete visajanského známo jenom málo informací, většina pozorování pochází ze zajetí. Na Filipínách prase žije v lesních stanovištích nad 800 m n. m., živí se všežravě, přičemž může představovat klíčového rozptylovače semen některých zdejších dřevin, jako jsou litokarpy a dilenie. Sdružuje se do menších sociálních skupinek od tří do dvanácti zvířat, přičemž selata jsou ve volné přírodě pozorována od ledna do března.

Prase visajanské je první druh prasete, u něhož bylo zaznamenáno možné užívání nástrojů: pozorovaná skupinka z pařížské zoologické zahrady používala kusy dřeva k úpravě hnízd a pro kopání v zemi. Podobné chování se nezdálo být vrozené, ale přeneslo se možná v rámci skupiny pomocí sociálního učení.

16

Konstantinopolské hradby jsou řady kamenných opevnění obklopující někdejší hlavní město Východořímské říše Konstantinopol, vybudované římským císařem Konstantinem I. Velikým. Hradbám chránícím Konstantinopol se během historie dostalo množství nejrůznějších úprav a vylepšení. Staly se největším opevněním postaveným ve starověku a jedním z nejkomplexnějších a nejpropracovanějších systémů městského opevnění vůbec.

První hradby postavené císařem Konstantinem kolem nově vybudovaného hlavního města Římské říše obklopovaly celé město, aby jej chránily proti útokům jak ze souše, tak i z moře. Jak se město postupně rozrůstalo, byly v 5. století našeho letopočtu vybudovány hradby nové, jež se později nazývaly Theodosiánské. Ačkoliv ostatní části opevnění nebyly tak dobře vybudovány jako Theodosiánské hradby, byly plně obsazené hradby takřka nedobytné pro většinu obléhacích technik středověku a ochránily Konstantinopol a Byzantskou říši před útokem Avarů, Arabů, Rusů, Bulharů a dalších národů po několik set let. S nástupem střelných zbraní se klasická středověká opevnění stala zastaralá a neúčinná proti dělům, jež byla mnohem účinnější než dřívější obléhací stroje, což nakonec přispělo i ke konečnému pádu Konstantinopole do rukou osmanských Turků 29. května 1453.

Hradby města, jemuž Turci dali jméno Istanbul, byly udržovány i za vlády osmanských sultánů. Teprve v 19. století, když se město začalo rozrůstat i za hranice středověkého osídlení, začaly být některé části hradeb bourány. Navzdory upadající údržbě se mnohé části opevnění zachovaly dodnes. V osmdesátých letech 20. století byl spuštěn rozsáhlý program na záchranu původního městského opevnění, díky kterému dnes mohou být hradby spatřeny ve své původní podobě.

15

Jan Sokol (18. dubna 1936 Praha16. února 2021 Praha) byl český filosof, překladatel filosofických textů, vysokoškolský pedagog, publicista a politik. Vyučil se na zlatníka, v roce 1958 v dálkovém studiu odmaturoval, od roku 1963 dálkově studoval matematiku na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy. V letech 1964–1990 pracoval jako programátor, později byl vedoucím výzkumným pracovníkem ve Výzkumném ústavu matematických strojů. Od roku 1991 přednášel filosofii, antropologii a religionistiku na Pedagogické a Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V únoru 1997 byl jmenován docentem, v roce 2000 profesorem. Byl prvním děkanem Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy (2000–2007).

Byl účastníkem první vlny signatářů Charty 77. Po sametové revoluci byl v letech 1990–1992 poslancem Federálního shromáždění, ministrem školství ve vládě Josefa Tošovského v roce 1998 a posledním protikandidátem Václava Klause ve volbách prezidenta České republiky v únoru 2003. Jan Sokol byl jedním z výrazných českých křesťanských intelektuálů. Zabýval se hlavně filosofickou antropologií, dějinami náboženství a antropologií institucí. Přednášel na četných českých i zahraničních univerzitách, zejména na evropská a filosofická témata. Patřil mezi aktivní přispěvatele Wikipedie, byl také čestným členem spolku Wikimedia Česká republika. Zemřel v polovině února 2021 v nedožitých 85 letech, které by oslavil tuto neděli.

14

Johann Wilhelm Trollmann (přezdívaný Rukeli – v romštině strom; 27. prosince 1907 – 1944) byl německý boxer ve střední váze patřící k romskému etniku Sinti. Díky svým úspěšným zápasům, přitažlivému vzhledu a neobvyklé boxerské technice, kterou předběhl svou dobu (tzv. tanec v ringu), si získal značnou popularitu. V roce 1933 se stal německým boxerským mistrem ve střední váze, titul mu však z rasových důvodů nebyl uznán a v další profesionální boxerské kariéře mu bylo zabráněno. Jako profesionální boxer absolvoval celkem 64 zápasů, z nichž ve 31 případech zvítězil, 19 jich prohrál a 14 zápasů skončilo nerozhodně.

Za druhé světové války v letech 1939–1941 jako voják wehrmachtu bojoval na západnívýchodní frontě, kde byl zraněn. Roku 1942 byl z armády vyloučen kvůli směrnici zakazující službu všech Romů a poté byl deportován do koncentračního tábora Neuengamme, kde byl nucen navzdory své podvýživě a vysílení každý večer podstupovat boxerské souboje s tamními příslušníky SS. Trollmannovi spoluvězni fingovali jeho smrt a zajistili mu přesun do koncentračního tábora Wittenberge, kde však byl opět poznán a roku 1944 ubit dozorcem Emilem Corneliem. Jeho mistrovský titul z roku 1933 byl Německou profesionální boxerskou federací uznán roku 2003.

13

Pištec žlutý (Mohoua ochrocephala, maorsky mōhua) je malý žlutohnědý ptákřádu pěvců, který se endemitně vyskytuje na Jižním ostrově Nového Zélandu. Ještě v době příchodu Evropanů na Nový Zéland koncem 18. století se jednalo o jednoho z nejrozšířenějších tamějších ptáků. Z důvodu odlesňování a hlavně lovu ze strany nově zavlečených savců (zejména hranostajů a krysy obecné) se biotop rozšíření pištce zmenšil až o 90 %. Ministerstvo památkové péče odhaduje celkovou populaci k roku 2020 na 5 000 ptáků.

Pištec žlutý měří 15 cm. Samec váží 30 g, samice 25 g. Peří pištce je na hlavě i břichu kanárkově žluté; záda, křídla a ocas jsou převážně hnědé. Pohlavní dvojtvárnost je nevýrazná a v terénu je samec od samice k nerozeznání. K páření dochází od října do března. Snůška obsahuje 1–5, nejčastěji 3–4 vejce. Živí se převážně bezobratlými živočichy, občas pojídá i ovoce a nektar. Hnízdí vysoko v korunách stromů v dutinách starých pabuků. Očekávaná délka života je 5 let, byl však zaznamenán i 16letý jedinec.

Druh poprvé popsal Johann Friedrich Gmelin v roce 1789. O jeho zařazení se vedla dlouhá vědecká debata. Až analýzy DNA zařadily druh do rodu Mohoua a monotypické čeledi Mohouidae. Od roku 2005 je pištec veden na Červeném seznamu ohrožených druhů jako ohrožený taxon. Maorský kmen Ngāi Tahu považuje pištce žlutého za taonga („posvátný klenot”), ke kterému příslušníci kmene chovají historické, emoční a spirituální pouto. Pištec je vyobrazen na rubové straně novozélandské stodolarové bankovky.

12

Vrba (Salix) je obsáhlý rod dvoudomých opadavých dřevinčeledi vrbovitých. Zahrnuje více než 400 druhů kosmopolitně rozšířených stromů, keřů i drobných keříčků, s převahou v mírných a chladných oblastech severní polokoule. Jejich určení je často obtížné, rod patří mezi tzv. kritické taxony rostlin. Vrby obvykle rostou poblíž vody, v lužních lesích, na vlhkých loukách, v rašeliništích či podél vodních toků, ale též v alpínské vegetaci či v mrazové tundře. Vesměs jsou velmi náročné na světlo. Listy jsou čárkovité, kopinaté či vejčité, květy jsou uspořádány v jehnědách, plody jsou tobolky obsahující velké množství ochmýřených semen, která se šíří větrem. Kvetoucí jehnědy jsou opylovány převážně hmyzem.

Jako zdroj rychle obnovovaného dřeva a proutí jsou vrby odedávna využívány člověkem, vrbová kůra obsahuje léčivé látky. Patří k významným včelařským rostlinám. Využívány jsou v kořenových čističkách odpadních vod, stejně jako v okrasném zahradnictví a moderní architektuře. V kulturní historii bývají chápány jako symbol neplodnosti, cudnosti, truchlení a smrti, vrbové ratolesti ve formě kočiček jsou užívány také při některých předjarních a jarních slavnostech.

V české květeně se vyskytuje 22 původních druhů vrb, z toho jeden vyhynulý, a množství hybridů; dalších několik introdukovaných se pěstuje v kultuře a místy zplaňuje. Pověstná a v hospodářství po staletí využívaná je regenerační schopnost vrbː jsou schopny se obnovovat po opakovaném ořezávání i zakořeňováním opadaných větví. Měkké, pórovité, nepříliš trvanlivé dřevo vrb se užívá k výrobě celulózy, překližek, bedýnek, dříve též kriketových pálek, či jako palivo. Ohebné a různobarevné proutí se odedávna používá v košíkářství k výrobě ošatek, košů i rozličného nábytku.

11

Nikifor Černigovskij byl ruský sibiřský kozák, původem z polsko-litevského státu. V letech 1665–1675 s přestávkami stál v čele samosprávy v Albazinu, centru ruské moci v horním Poamuří.

Ve smolenské válce (1632–1634) bojoval v polsko-litevském vojsku, ale upadl do ruského zajetí. Po válce se odmítl vrátit a vstoupil do ruských služeb. Po roce se pokusil o útěk na Litvu, byl chycen a poslán na Sibiř, kde se z řadového kozáka vypracoval na velitele padesáti mužů. Roku 1665 vedl skupinu nespokojenců, která zabila ilimského vojevodu Lavrentije Obuchova. Rebelové se rozhodli odejít k Amuru, kde postavili pevnost Albazin. Následujícího roku zaseli a sklidili první obilí a od domorodců v okolí vybírali jasak, k nespokojenosti mandžuské říše Čching, činící si nárok na povodí Amuru. Už roku 1666 navázali kontakt s nejbližším představitelem ruského státu – Larionem Tolbuzinem, který z Něrčinsku spravoval Zabajkalsko. Tolbuzin uznal Černigovského za řádného představitele ruské vlády na Amuru. V listopadu 1670 vyšlo najevo, že Černigovskij přemlouval manželku jednoho z Albazinců, aby s ním zběhla do Číny. Albazinci ho zatkli a odvezli do Něrčinska. Po čase byl propuštěn a 1673 opět spravoval Albazin. Příštího roku ho nový něrčinský vojevoda Pavel Šulgin přeložil k sobě. V lednu 1675 Černigovskij opět vykonával úřad albazinského náčelníka. V březnu 1675 byl v Moskvě za účast na vraždě Obuchova odsouzen k smrti, vzápětí omilostněn a přijat do státní služby. Zemřel počátkem léta 1675, ještě předtím, než zpráva doputovala do Albazinu.

Měl tři syny, kteří s ním neodešli do Albazinu, ale z půli útěku se vrátili. Později přesídlili do Idinsku u Irkutsku; zde a v blízkém Svirsku a Čeremchovu žili jejich potomci i na počátku 21. století. Albazin byl v rusko-čchingské válce poničen, roku 1690 Rusy vyklizen a region předán Čchingům.

10

Hypatia z Alexandrie (mezi lety 350/370březen 415, příp. 416) byla pohanská novoplatonská filosofka a první historicky známá matematička. Žila v závěru řecko-římské dobyegyptské Alexandrii a je považovaná za jednu z hlavních postav tehdejší pohanské filosofie a víry. Svými současníky byla pokládána za charismatickou učitelku a významnou učenkyni se značným rozsahem odbornosti. Současně požívala ve městě všeobecné obliby a úcty. Její působení bylo dokladem životaschopnosti pozdně antické tradice jako intelektuální a do jisté míry i náboženské alternativy k tehdy už dominujícímu křesťanství. Přestože na rozdíl od jiných novoplatoniků nezaujímala protikřesťanskou pozici a velmi pravděpodobně sama stejně jako její křesťanští žáci zastávala přesvědčení o kompatibilitě své nauky s křesťanstvím, představitelé církve její působení pro křesťanství pokládali za značně nebezpečné.

Byla, podle některých zdrojů přičiněním patriarchy Kyrilla, brutálně zavražděna davem v období vyhrocených náboženských sporů; proto někdy bývá označována jako „pohanská mučednice“ a poslední představitelka helénismu. Pozdější křesťanská tradice dle některých autorů z Hypatie umučené zfanatizovanými křesťany vytvořila legendární postavu svaté mučednice Kateřiny popravené údajně pohanským císařem pro své křesťanské vyznání. Ačkoli se z Hypatiina vědeckého díla nic nezachovalo, v dobových souvislostech vedl její osud ke vzniku až do současnosti tradovaného literárního mýtu. Počínaje 18. stoletím se v tomto smyslu opakovaně objevuje jako předmět interpretací autorů novověké a moderní literatury, kteří si o ní mnohdy vytvářejí svůj vlastní a skutečnosti ne zcela odpovídající obraz. Často je její osud chápán jako argument pro kritiku církve a křesťanství vůbec; bývá v něm spatřován projev jejich údajné nesnášenlivosti a antivědeckého postoje. Ve feministické literatuře je Hypatia uváděna jako příklad emancipace ženství a oběť misogynie svých nepřátel.

09

Lachtan Forsterův (Arctocephalus forsteri) je mořská šelmačeledi lachtanovitých, jejíž domovinou je Nový Zéland, jižní Austrálie a některé jejich subantarktické ostrovy. Druh je řazen do rodu Arctocephalus, jeho nejbližšími příbuznými jsou lachtan galapážský a lachtan jihoamerický. Lachtan má protáhlé tělo se silnou vrstvou podkožního tuku a huňatou šedohnědě zbarvenou srstí. Disponuje párem předních i zadních ploutví, které z něj činí zdatného plavce. Dokáže se potopit do hloubek přesahujících 300 m. Živí se převážně chobotnicemi, krakaticemi a množstvím různých druhů ryb. Na loveckých výpravách za kořistí dokáže strávit i několik týdnů.

V době páření se lachtani sdružují do kolonií na skalnatých březích oceánu. V září a říjnu do kolonie nejdříve dorazí samci, kteří si začnou vymezovat teritoria. O několik týdnů později dorazí první samice, o které začnou samci bojovat. Řada samců se nakonec nerozmnožuje, protože lachtani praktikují polygynii; jeden samec se typicky páří s 6–8 samicemi a ty si pro sebe vybojují jen ti nejzdatnější jedinci. Samice v létě rodí pouze jedno mládě, které je výsledkem kopulace v předešlém období říje. Již týden po porodu se spáří se svým novým partnerem, probíhá však u ní odložená nidace, kdy sice dochází k oplodnění vajíčka, to se ale neimplantuje do stěny dělohy hned, nýbrž až za cca 3 měsíce.

MaorovéAustrálci lovili lachtany pro maso, případně pro jejich kůži a zuby. Ze zubů Maorové vyráběli rybářské háčky. Evropští kolonizátoři v první polovině 19. století lovili lachtany Forsterovy takřka k vyhynutí. Primárním důvodem byla jejich kůže, po které byla vysoká poptávka ze strany evropského módního průmyslu. Celková populace druhu se k roku 2021 odhaduje na 200 tisíc kusů a vykazuje rostoucí trend.

08

Povstání An Lu-šana byla rozsáhlá vzpoura proti čínské říši Tchang v letech 755763, která zasáhla severovýchodní a centrální regiony říše.

V polovině 8. století se tchangská armáda skládala vesměs z žoldnéřů, přičemž většina jízdy, elity armády, sestávala z vojáků nečínského původu. Z generálů byl nejvlivnějším An Lu-šan smíšeného sogdsko-turkického původu, který velel armádám tří regionů na severovýchodě se sídlem u Pekingu. V prosinci 755 se vzbouřil. Bez odporu přitáhl k Žluté řece, rozprášil narychlo sestavenou tchangskou armádu a obsadil vedlejší metropoli říše, Luo-jang, v níž se prohlásil císařem. Na jaře 756 začali rebelové ustupovat. V červenci 756 se vládní ofenziva zhroutila, když An Lu-šan rozdrtil hlavní tchangskou armádu a obsadil hlavní město Čchang-an. Tchangský císař Süan-cung před povstalci prchl do S’-čchuanu, jeho následník Su-cung se prohlásil císařem a převzal vládu. V lednu 757 An Lu-šanův syn An Čching-sü zabil otce a stal se císařem rebelů. Koncem roku 757 Su-cungova armáda s pomocí ujgurské jízdy dobyla obě metropole, načež svůj postup zastavila. Až za rok oblehla An Čching-süa v Siang-čou (na pomezí Che-peje a Che-nanu), ale na jaře 759 ji zahnal povstalecký generál Š’ S’-ming, který zabil An Čching-süa a sám se prohlásil císařem.

Š’ S’-ming na podzim 759 dobyl Luo-jang, k dalšímu postupu však neměl sílu, zatímco tchangskou stranu oslabila řada regionálních vzpour. Na jaře 761 Š’ S’-minga zabil jeho syn Š’ Čchao-i. Na podzim 762 Tchangové opět získali pomoc Ujgurů a porazili Š’ Čchao-iho, který prchl na severovýchodní hranici, kde začátkem roku 763 zahynul. Jeho generálové přešli na tchangskou stranu, přičemž si ponechali svá území a vojska. Z povstání vyšel tchangský stát výrazně změněný. Zhroutil se daňový systém, když sčítání lidu napočetlo pouze 17 milionů osob místo 53 milionů před povstáním. Provincie ovládali vojenští guvernéři ťie-tu-š’, na severovýchodě říše prakticky samostatní; severozápad odpadl úplně.

07

Umberto Eco (5. ledna 1932 Alessandria19. února 2016 Milán) byl italský sémiolog, medievista, estetik, filosof a spisovatel, jeden z nejvýznamnějších představitelů postmoderny 60. let 20. století. Během své akademické kariéry napsal řadu esejů o sémiotice, středověké estetice, lingvistice a filosofii. Roku 1971, kdy se stal profesorem, byl jedním z inspirátorů prvního kurzu nového sémiologického oboru sdružujícího studium umění, hudby a zábavy, který se vyučuje na Boloňské univerzitě. V osmdesátých letech propagoval na téže univerzitě zřízení studijního programu „Komunikační vědy“. V roce 1988 založil Katedru komunikace na Univerzitě v San Marinu a Mezinárodní centrum pro sémiotická a kognitivní studia, od roku 2008 byl emeritním profesorem a prezidentem Scuola Superiore di Studi Umanistici při univerzitě v Boloni. V roce 2010 se stal členem italské akademie věd v oboru etiky, historie a filosofie.

V souvislosti se svou akademickou specializací se Eco zapojil do činnosti volného avantgardního uskupení Gruppo 63 (Skupina 63), jež sdružovalo spisovatele, básníky, kritiky a teoretiky, kteří se chtěli kriticky vyrovnat s italským neorealismem padesátých let. Zapojen do těchto literárních diskusí, v nichž chtěl svou pozici učinit co nejvíce srozumitelnou, začal v šedesátých letech publikovat své prozaické experimenty a parodie. Poté, co ve svém spise Opera aperta (Otevřené dílo) definoval svůj ideál literárního textu přístupného co nejširšímu spektru čtenářů, napsal svůj nejslavnější román Jméno růže. Kniha se stala mezinárodním bestsellerem, byla přeložena do více než 40 jazyků a na celém světě se jí prodalo přes 50 milionů výtisků. Dočkala se také filmové a seriálové adaptace.

06

Jindřich VII. Lucemburský byl lucemburský hrabě, římskoněmecký král a císař Svaté říše římské z dynastie Lucemburků. Narodil se jako nejstarší syn Jindřicha VI. Lucemburského a jeho manželky Beatrix z Avesnes. Když mu roku 1288 v bitvě u Worringen zemřel otec, byl ještě dítě a vládu v Lucembursku za něj proto vykonávala jeho matka Beatrix. Jindřich byl mezitím vychováván na dvoře Filipa IV. Sličného ve Francii. Poté, co se roku 1292 oženil s Markétou Brabantskou, ujal se v Lucembursku samostatné vlády. Jeho panování bylo provázeno územním i hospodářským rozmachem. Po zavraždění římského krále Albrechta I. Habsburského byl Jindřich 27. listopadu 1308 kurfiřty jednomyslně zvolen římskoněmeckým králem. Mezi jeho velké úspěchy patřila stabilizace poměrů v jižní polovině říše, kde získal velkou autoritu. V roce 1310 pro svého syna Jana diplomaticky získal České království, odkud vypudil vévodu Jindřicha Korutanského.

Po domluvě s papežem Klementem V. se Jindřich VII. v říjnu 1310 s vojskem vypravil na italské tažení do Říma, jehož cílem bylo získat císařskou korunu a zmocnit se tak vlády nad říšskou Itálií. I přes slibné začátky celé kampaně a Jindřichovy snahy stabilizovat situaci v severní Itálii, se zde proti němu postavila liga guelfských měst v čele s Florencií a Bolognou. Dne 29. června 1312 byl Jindřich v Lateránské bazilice třemi kardinály korunován na císaře. Novopečený císař se ale dostal do sporu s neapolským králem Robertem z Anjou i papežem Klementem V. Spojil se proto se sicilským králem Fridrichem II., s nímž se chystal napadnout Robertovo Neapolské království. Tento záměr však nestihl uskutečnit, protože 24. srpna 1313 zemřel. Příčinou smrti mohla být malárie.

05

Megadeth je americká thrashmetalová hudební skupina, kterou roku 1983 založili Dave Mustaine a David Ellefsonkalifornském Los Angeles. Mustaine tak učinil krátce po opuštění skupiny Metallica. Spolu se skupinami Metallica, Slayer a Anthrax jsou Megadeth neoficiálně označováni za tzv. „velkou čtyřku“ amerického thrash metalu – čtyři kapely odpovědné za jeho rozvoj a popularizaci. Pro písně skupiny je typická komplexní struktura a rychlé rytmické sekce; texty většinou pojednávají o politice, válkách, smrti a v neposlední řadě náboženství. Debutové album skupiny s názvem Killing Is My Business… and Business Is Good! vyšlo v roce 1985 a dočkalo se poměrně velkého úspěchu. Druhé album Peace Sells… but Who's Buying? vyšlo v roce 1986 a ovlivnilo zejména undergroundovou metalovou scénu své doby. Užívání drog a osobní spory přinesly Megadeth v tomto období množství negativní publicity.

Poté, co se sestava stabilizovala, vydala skupina několik platinových alb, například Rust in Peace (1990) a Countdown to Extinction (1992). Spolu s několika turné po celém světě jim právě tato alba přinesla slávu a uznání veřejnosti. V letech 2002 až 2004 Megadeth dočasně ukončili činnost kvůli zranění ruky, které utrpěl kytarista a zpěvák Dave Mustaine. Od července 2005 skupina několikrát pořádala vlastní festivalové turné Gigantour. Megadeth za dobu svého působení prodali celosvětově přes 38 milionů nosičů a dvanáctkrát byli nominováni na cenu Grammy, kterou vyhráli roku 2017 s písní „Dystopia“ v kategorii Nejlepší metalový výkon. V průběhu let skupina svou hudbou a texty vyvolala různé kontroverze; musela například zrušit několik plánovaných živých vystoupení a americká televizní stanice MTV odmítla hrát dva videoklipy, které podle ní tolerovaly sebevraždu.

04

Primáti (Primates) představují řád placentálních savců, jenž zahrnuje infrařády lemurů a ksukolů, outloňů a komb, nártounů a opic včetně lidí. Pokud se nepočítá člověk, primáti osídlili všechny kontinenty Starého světa včetně Madagaskaru, dále Střední a Jižní Ameriku. Nejstarší špatně známé rody pravých primátů – Altiatlasius a Altanius – pocházejí ze svrchního paleocénu a spodního eocénu. V raném eocénu se objevily úspěšné primátí skupiny adapoidůomomyoidů, jež se následně široce rozšířily na severní polokouli.

Primáty charakterizuje především zdokonalení zraku včetně prostorového a mnohdy barevného vidění, zhoršení čichu a rozvoj mozku; v poměru k tělesné hmotnosti mají primáti největší mozek mezi suchozemskými savci. Končetiny jsou dobře pohyblivé, je vyvinuta klíční kost. Protistojné palce zajišťují dobrý úchop a na prstech se rozvíjejí ploché nehty spíše než drápy. Rozmnožování primátů je typické nízkým počtem mláďat a dlouhou graviditou a postnatálním vývojem. Primáti vykazují pokročilé kognitivní schopnosti, jsou obdařeni schopností kognitivního mapování, flexibilní pamětí, díky citlivým rukám mohou manipulovat s objekty na úrovni převyšující ostatní živočichy. Pokročilá sociální inteligence umožňuje spolupráci a uzavírání spojenectví mezi jednotlivci, jakož i sociální učení, minimálně u člověka i teorii mysli.

Nehumánní primáti již od starověku vystupují v mnoha náboženstvích či dobových příbězích. Souběžně s tím probíhaly i snahy primáty popsat a roztřídit, nicméně teprve Carl Linné popsal primáty jako samostatný řád. Současná lidská populace má na ostatní druhy primátů negativní vliv a masivní odlesňování spolu s lovem zapříčinilo, že k roku 2017 bylo 60 % druhů primátů ohroženo vyhynutím.

03

Víly z Cottingley je pojmenování série pěti fotografií, které pořídily dvě mladé sestřenice Elsie Wrightová a Frances Griffithsová žijící ve městě Cottingley poblíž Bradfordu v Anglii. V roce 1917, kdy pořídily první ze dvou fotografií, bylo Elsie 16 a Frances 10 let. Snímky přilákaly pozornost spisovatele sira Arthura Conana Doyla, který je využil jako ilustraci k článku o vílách pro vánoční vydání časopisu The Strand Magazine v roce 1920. Conan Doyle, jako spiritualista, byl fotografiemi nadšen a interpretoval je jako jasné a viditelné známky duchovních jevů. Veřejné reakce byly smíšené, někteří považovali obrazy za pravé, jiní však byli přesvědčeni, že jsou falešné.

Zájem o víly z Cottingley po roce 1921 postupně klesal. Obě dívky vyrostly, vdaly se a nějakou dobu žily v zahraničí. Fotografie přesto udržovaly představivost veřejnosti. V roce 1966 reportér z novin Daily Express vyhledal Elsie, která se vrátila do Velké Británie. Elsie připustila možnost, že si myslela, že fotografovala své představy, a média se opět začala o příběh zajímat. Na počátku 80. let Elsie s Frances prohlásily, že fotografie byly zfalšované pomocí vystřižené víly zkopírované z populární dětské knížky, ale Frances až do konce svého života tvrdila, že pátá a poslední fotografie je skutečná. Fotografie a dva z použitých fotoaparátů jsou k vidění v Národním muzeu médiíBradfordu.

02

Sir John Frederick William Herschel (7. března 179211. května 1871) byl anglický astronom, matematik, chemik a průkopník fotografování. Narodil se 7. března 1792 ve Slough nedaleko Windsoru jako syn astronoma Williama Herschela a jeho manželky Mary. Po získání základního vzdělání na Dr Gretton's School v Hitchamu začal John v osmi letech navštěvovat Eton College. Zde však byl týrán spolužáky, a proto školu opustil a byl vzděláván doma. V roce 1809 vstoupil na St John's CollegeCambridge. Po ukončení vysokoškolského studia v roce 1813 se stal členem Královské společnosti, kde byl později, v letech 1824–1827, sekretářem. Po studiích měl být právníkem, ale v roce 1816 se pod vlivem svého otce a přítele W. H. Wollastona rozhodl pro vědu.

Dokončil práci svého otce na katalogizaci severní hvězdné oblohy a rozšířil ji o katalog objektů nacházejících se na jižní hvězdné obloze. Objevil 525 mlhovin a hvězdokup a 3300 dvojhvězd. Pojmenoval sedm Saturnových měsíců a čtyři měsíce Uranu. Při svých experimentech s thiosíranem sodným objevil jeho schopnost rozpouštět halogenidy stříbra; tato schopnost byla později využita k ustalování fotografií. Jeho další pokusy vedly k objevu fotografického postupu zvaného kyanotypie. Použil také pravděpodobně jako první názvy „fotografie“, „negativ“ a „pozitiv“. Se svou manželkou Margaret během pobytu v jižní Africe kreslil tamní flóru a jeho 112 ilustrací bylo v roce 1996 vydáno v botanickém díle Flora Herscheliana.

Po smrti měl národní pohřeb a byl pochován ve westminsterském opatství poblíž hrobu Isaaca Newtona. Jeho jméno nese Herschelův ostrov (Arktický oceán, oblast Yukonu), hora Mount Herschel (Antarktida) či kráter John Herschel na Měsíci.

01

Bitva u Bunker Hillu (anglicky Battle of Bunker Hill) se odehrála 17. června 1775 a představovala jednu z prvních bitev americké revoluční války. Došlo k ní během obléhání britské koloniální armády umístěné v Bostonu americkou kontinentální armádou. Jméno získala po kopci Bunker Hill v dnešní čtvrti Charlestown, která leží severně od centra města BostonMassachusetts, kde se odehrávala její část. I když vrch byl původním cílem pro britské i americké jednotky, většina střetu proběhla na blízkém kopci zvaném Breed's Hill.

Dne 13. června 1775 se vůdci kontinentálních sil obléhajících Brity okupovaný Boston dozvěděli, že Britové plánují vyslat vojáky, aby obsadili a opevnili kopce nad městem, což by jim umožnilo kontrolovat bostonský přístav. Zabránit tomu mělo 1 200 mužů kontinentální armády pod vedením plukovníka Williama Prescotta, kteří 16. června tajně obsadili kopce Bunker Hill a Breed's Hill. Během noci muži postavili na Breed's Hillu silnou redutu a dále menší opevněné linie napříč Charlestownským poloostrovem. Za svítání 17. června si Britové uvědomili činnost kontinentální armády na poloostrově a zahájili útočné operace. První dva útoky na americké pozice byly odraženy. Při třetím a posledním útoku Britové obsadili redutu, když Američanům došla munice. Ti pak ustoupili a přenechali Britům kontrolu nad poloostrovem.

Střet byl pro Brity taktickým, i když v zásadě Pyrrhovým vítězstvím, protože ztratili mnohem více mužů než Američané, včetně velkého množství důstojníků. Bitva odradila Brity od jakýchkoli dalších frontálních útoků proti dobře chráněným a bráněným nepřátelským liniím. Střet také přiměl Brity k pečlivějšímu plánování a opatrnějšímu manévrování v budoucích střetnutích, což bylo patrné v následných bojích v New Yorku a New Jersey.